Posel temnoty, rodák z Čech - migrující mezi USA a Evropou.

V Čechách hrál s F.P.B., Už jsme doma, založil duo bicí/baskytara Pseudo Pseudo. „Venku“ napsal písničku pro Iggyho Popa a pravidelně „tůruje“ se saxofonistou The Stooges Stevem Mackeyem, hrál s Lydií Lunch, projel se svou one man show „noir country“ hudbou Ameriku skrz na skrz. Původně basák, dneska kytarista. Má fanoušky ve Francii, Itáli, USA, zemích Beneluxu… A samozřejmě v Česku. Koonda Holaa zahraje dne 21.10.2014 v pel­hřimovské čajovně Utopia- představí nejen staší materiál, ale zejména přiveze svou novou desku Apnea.

Kamil Krůta (narozen 1966) – známější pod jménem Koonda Holaa – neodjel pryč z Čech, proto, aby se !proslavil", ale aby mohl svobodně dýchat. A živit se hudbou.

Jeho cesta začala v Teplicích, známém punkovém království. V 17 letech nastupuje společně s Radkem Ulířem (později Šantrůčkem) do druhé sestavy legendárních průkopníků F. P. B., z původních členů zůstává jen bubeník Milan Nový. Nefalšovaný punkový vztek přivede Kamila na dva roky do basy, když na teplickém náměstí porazil v roce 1988 sochu Klementa Gottwalda. Navíc při pokusu o emigraci je odchycen v Polsku, kde stráví 3 měsíce ve vazbě. Paradoxně se ve výkonu trestu podílí na stavbě nové budovy O(kresního)V(ýboru) KSČ v Lounech. Hned po amnestii v roce 1990 odchází do Německa, kde společně s Milanem Novým zakládá kapelu/duo Pseudo Pseudo, vydává u Globusu desku Boucher Voyager. Nicméně přesto se chce odpoutat od Evropy („tady jsi všude jen gasterbaiter“) a jakmile našetří peníze na další cesty, odchází v roce 1992 do Ameriky. A tam hraje na nejrůznějších i nejnemožnějších místech – a stejně tak i bydlí, v komuně kolem Jima Čerta v San Franciscu, na poušti u Joshua Tree, v autobusu…

Jeho zvuk je svébytný, jako on sám: na první poslech rozpoznatelný, plný hypnotických, repetativních figur, vrstvených přes looper-orchestrator, který se v pomalých, temných vlnách valí z podia. Do toho magický hlas od křiku po šepot apokalyptickou atmosféru ještě umocňuje, o rasputinském vzhledu ani nemluvě… Ale kdy a proč se z Kamila Krůty, emigranta, stal Koonda Holaa, hudebník, který spolupracuje s celou řadou světových jmen alternativní hudby? Tehdy zakládal kapelu s Lydií Lunch (s kterou hrál 1. 3. 1997 v Akropoli a koncert vyšel na 2CD Matrikamantra) a Kamil navrhl název Koonda Holaa „Lydii se líbilo, že Amerikánům to bude znít mysticky, jako nějaký božstvo v sanskrtu.“ Jenomže došly prachy, projekt padnul, ale Kamil si mezitím otevřel v roce 1997 v Orlandu studio a nějaké písně produkoval už pod názvem připravované kapely. „Jednou jsem šel na rozhovor do rádia a tam se mě zeptali, jak se ten projekt jmenuje a já: ,Koonda Holaa.´ Mně to připadalo strašně vtipný, ten nenápadnej a zlomyslnej vtip, že jim to vložíš do úst a vlastně nevěděj, o čem se bavěj. Je mi jasný, že v Čechách mě to limituje, ale já jsem třeba ještě před deseti nebo patnácti lety vůbec nepočítal, že bych tady zase byl zpátky, já jsem naopak z Čech utíkal co nejdál. Kdyby se hrála hudba na Marsu, tak jsem se odstěhoval na Mars. A navíc si myslím, že tady jsou důležitější věci, o který by se lidi měli zajímat, než je název nějaký kapely. Za těch patnáct let nad tím už vůbec nepřemejšlím, jsou to pro mě jen dvě slova. Taky mám venku už spoustu nahrávek a tohle měnit pro mě nemá vůbec smysl. Navíc v tomhle kontextu by spoustě lidí mohlo přijít divný, že si měním jméno, že to dělám asi proto, abych si přilepšil nebo se někam protlačil.“

A tak Koonda Holaa kupuje starý autobus a 16 měsíců jezdí po Americe, až zakotvil v roce 2001 v poušti, v Racncho de Luna, shodou okolností u studia, kde nahrávali třeba Kyuss nebo Queens Of the Stone Age. Tak vegetoval s nima. Přesunul se do Los Angeles, kde se pro změnu spřátelil s bývalým basákem z kapely Iggyho Popa a přes něj se dostal ke svému životnímu parťákovi, saxofoniostovi The Stooges a člena doprovodné kapely Snakefingera, Steve Mackayovi. „Přišel se podívat na náš koncert v San Franciscu, tak jsem měl, radost, koupil jsem mu pivo a jdu hrát, otočím se, a on stál se saxofonem na pódiu a už hrál s náma. Nikdy to neslyšel, a odehrál s náma celej koncert, hodinu a půl. Já z toho byl úplně mimo, protože to nebyl jenom něakej free jam – on hrál s náma a dokonce se trefil i do našich změn atd. Tenkrát používal hodně efekty a bylo to super o to víc, že nikdo nic takovýho nečekal. To bylo někdy v roce 2000 a od tý doby spolu hrajeme.“ Steve byl mimochodem tím, kdo Kamilovu píseň „The Prisoner“ přinesl Iggymu a která se pak objevila jako příloha sobotního vydání New York Times. A tak by se dalo pokračovat – a bylo by to napínavé čtení – s kým Koonda Holaa hrál, co musel při cestě svým vysněným životem přestát a že jít za svým snem je někdy opravdu vyčerpávající: „Jasně, když na všechno sereš a děláš si opravdu, co chceš, tak za to musíš taky platit nějakýma skutečnejma prohrama, nějakou bolestí, která musí být opravdová, to není žádná maska. Protože když chceš tvořit vlastní hudbu, nemáš šanci ani právo na nic. Já si třeba vůbec nenamlouvám, že ta moje hudba by měla nějakej hlubokej smysl pro jiný lidi, ale je důležitá pro mě. Jjá se díky ní můžu realizovat, je to terapie a taky díky ní si pořád urovnávám v hlavě, co jsem zažil, co vidím kolem sebe. Navíc, já ani jinak nemůžu. Já bych nic jiného ani dělat nechtěl, ani bych nedělal. Do dneška jsem měl takový štěstí – jet za svým světlem v dáli –, ale taky si nic nenamlouvám a vím, že mi nic nepatří a že to bude třeba s věkem o hodně těžší. Ale já jsem si to svým způsobem vydobyl od světa tím, že jsem neustupoval, že jsem jel pořád rovně, a to i když tam byla zeď. A že jsem svým způsobem věděl, že jednoho dne můžu taky hodně narazit. Nebo konečně narazit.“

Ale nejvíc Koonda Holaa vyhovuje sólové hraní, protože velká část jeho hry vychází z improvizace nad pevnou strukturou písně. „Moje hudba byla vždycky temnější na nějaký pobavení a spousta toho rock’n’rollu mi připadá nudná, já bych třeba neuměl hrát dokola nějakou rock’n’rollovou písničku dva roky. Vůbec nechápu, jak tohle některý lidi skousnou, hrát jedno a to samý pořád dokola. Na podiu to musí něco dělat hlavně ve mně samotným, něco vytvářet, a kdyby by se to nedělo, tak mám pocit, že ty lidi přede mnou v publiku to cejtěj a mají z toho ten samej pocit. U mě to ani není písnička na pobavení, ale spíš tok řeky, z který něco vylovím, a ten kousek na chvíli zviditelním.“ Jedna píseň tak může hrát 5 minut, anebo čtvrt hodiny. Jeho koncert je vždycky zážitkem a ačkoli dnes žije ve Francii (Amerika už není co bývala: „Tenkrát tam byly benzín, nájmy a jídlo byly hrozně laciný, úplně nesrovnatelně, třeba galon benzínu, což jsou skoro 4 litry, stál 75 centů. Takže se tam dalo s nějakejma 5 dolarama na den úplně krásně vyžít, včetně cigár a oběda. Takže aby ses mohl živit hudbou, moc peněz jsi vlastně ani nepotřeboval. No a o tohle mi právě jde; snažím se najít nějaký místo, kde může člověk fungovat s minimálníma nákladama a tu energii a mentální potenciál pak může věnovat tvorbě.“ ), stále vyznává stejnou životní filozofii. „Pro mě "vyžít“ je něco jinýho než pro jiný lidi. Já prostě chci hrát. Ne že chci, já to potřebuju, mě nebaví nic jinýho. Já nejradši ze všeho sedím za volantem a poslouchám muziku – a to jedu na koncert, kde večer hraju. A když mám volno, tak jsem ve studiu a nahrávám. A pokud jsem schopnej si opatřit prostředky na zaplacení nákladů na takovejhle život, tak mi to bohatě stačí a nepotřebuju pro sebe mít vůbec nic."

Přijďte si ho užít na říjnové šňůře, na které představí nejen staší materiál, ale zejména přiveze svou novou desku Apnea.