Komunální tragédie

Přesný termín stanovil Miloš Zeman na 10. a 11. října 2014. Komunální volby v České republice představují uplatnění zastupitelského principu na nejnižší územněsprávní úrovni a někteří lidé je považují za nástroj, pomocí něhož lze reálně něco změnit. Do křesel zastupitelstev se někdy dostávají i lidé, kteří ještě nejsou poskvrněni korupčními aférami a nemají další podobné politické zkušenosti. To se odráží i ve volební účasti, dlouhodobě se pohybující kolem 45 %. Uvážíme-li, že tyto volby provází daleko levnější propaganda než volby parlamentní, lze hovořit o relativně vysokém čísle. Senát je na tom se svými 20–30 % daleko hůř.

Přesto se mezi kandidáty objevují zástupci lidu zcela sporadicky. Většina běžných lidí je po celý rok izolována na svém pracovišti s omezenými sociálními kontakty, kde je jejich lokální politický vliv marginální, zvláště když tolik lidí dojíždí za prací do jiného města nebo regionu. Nehledě na to, že na kampaň jednoduše nemají peníze. Místní zastupitelstva se proto stávají doménou lokálních velkopodnikatelů a členů velkých politických stran, kteří se ve své nové funkci oddávají rozšiřování odbytišť pro své produkty a služby a budování politické kariéry na úkor pracujících a v poslední době zvláště na úkor nezaměstnaných.

Já na bráchu, brácha na mě

Komunální politika je tou nejúrodnější půdou pro korupci všeho druhu. Zakázky na lokální úrovni jsou relativně malé, je jich tolik, že kontrolní úřady o nich nemohou mít přehled, a obyčejní lidé do nich stejně nevidí. Radnice a obce jsou v přeneseném významu líhní tzv. „černých pasažérů“, tedy těch, kdo tvoří pravidla, lpí na jejich dodržování a sami je nedodržují, z čehož jim plyne krátkodobý, zato výrazný osobní prospěch. Mnoho radnic a obecních úřadů funguje doslova jako rodinné firmy.

Spekulace s pozemky za pomoci ovlivňování územních plánů je evergreenem. Modernou se stávají přemrštěné nebo zfalšované žádosti o dotace a jejich následný odliv na soukromé účty. Dokonce i kontrolní orgány Evropské unie, která je na lobbingu a korupci založená, nestačí zírat, nakolik jsou lokální politici v ČR vynalézaví. Ve výčtu níže pokračují nevýhodné nákupy a zbytečné tendry. Mezi tradiční nešvary zastupitelského principu na nejnižší úrovni pak patří vyhlášky přijaté ve „vhodné“ podobě, nebo naopak dlouhodobě blokované vyhlášky a nezveřejňování smluv u obecních, městských a obvodních zakázek.

Na výčet konkrétních korupčních afér na lokální úrovni však prostor opravdu nemáme, to by bylo na publikaci o rozsahu všech detektivních příběhů slečny Marplové. Mezi nejznámější kauzy patří diktování komunální politiky pražským kmotrem Romanem Janouškem skrze loutku Pavla Béma, dále pochybné přerozdělování evropských dotací v Ústeckém a Karlovarském kraji v hodnotě převyšující 20 miliard Kč (ROP Severozápad) a opět machinace s evropskými dotacemi ve výši 3,8 miliardy Kč v Jihočeském a Plzeňském kraji (ROP Jihozápad).

Represivní aparát se sice už pár let zpátky tváří, že potírání korupce zvládá, za katrem ale končí velmi málo a velmi malých ryb. A když se podaří obvinit opravdu velkého hráče, bývá kolem toho takový mediální humbuk, že se zdá, jako by zastupitelský princip se svými kontrolními orgány skutečně fungoval, aby si posléze usvědčený korupčník v mediálním stínu odnesl směšný trest nebo byl pro nedostatek důkazů zproštěn viny. Ti samí lidé pak do dalších voleb vstupují, jak jinak, než se slogany oplývajícími bojem proti úplatkářství.

I další problém, a to ochrana životního prostředí, úzce souvisí s korupcí, respektive s tím, že obyčejní lidé nemají nad „svými zastupiteli“ žádnou kontrolu. Zastupitelský princip funguje v současné formě demokracie tak, že podnikatelská elita realizuje svůj investiční záměr skrze dohodu s elitou politickou. Výsledek zcela logicky neodpovídá zájmům neprivilegovaných lidí. Nezřídka tak dochází ke schvalování a uskutečňování projektů k životnímu prostředí zcela destruktivních. Důvod je jednoduchý. Investoři necítí žádnou sounáležitost s cílovým regionem a po výhodné dohodě tuto sounáležitost necítí ani zastupitelé. Každá sounáležitost má totiž svou cenu.

Do některých dohod o investičních záměrech bývají vtaženi i obyčejní obyvatelé obcí. Týká se to velmi kontroverzních projektů, jejichž destruktivita zpravidla přesahuje územní správu obce nebo celého regionu. Příkladem nám může být nelegální vytěžování Šumavy nebo výstavba dalšího jaderného reaktoru v Temelíně nebo Dukovanech. V podobných případech plynou, třebaže marginální, materiální výhody také do kapes neprivilegovaných, kteří jsou posléze zneužiti k obhajobě zamýšleného projektu. Ten už potom opticky neslouží k obohacení úzké elity, ale pro dobro všech.

Po zádech chudiny výš a výš

Pokud by někdo hledal jednoduchý návod, jak nastartovat politickou kariéru s relativně malým kapitálem, nemusí chodit pro inspiraci daleko. Vzor Čunka, Janáčkové a Řápkové už následovaly desítky komunálních politiků lačných moci. Stačí vstoupit do jakékoliv zavedené strany, začít nadávat na Cikány, třeba v hospodě nebo na veřejném zasedání zastupitelstva, začít nadávat na média, policii a soudy, jak nadržují Cikánům, nejlépe někde před kamerou nebo v regionálním tisku nabídnout rychlé řešení v podobě posílení policejních hlídek nebo rozšíření kamerového systému a nechat se zapsat na kandidátku.

Tenhle model se zalíbil zejména komunálním politikům v trhem zapomenutých regionech Severočeského a Severomoravského kraje. Jako výtah k moci jim už neslouží jen Romové, ale chudina obecně. Každý, kdo se nechytá na trhu práce, ocitl se v dluhové pasti nebo propadl závislosti na alkoholu, jiných návykových látkách nebo hazardu, přestává být podle tržních měřítek člověkem a stává se obtížným hmyzem. Hřebem tohoto komunálního kariérismu je zavádění politiky nulové tolerance. Tou se dnes může pyšnit Bohumín, Karviná, Havířov, Orlová, Český Těšín, Litvínov, Duchcov, Rumburk, ale třeba i Slaný. Program nulové tolerance se nyní stává hlavním volebním tématem např. na Broumovsku.

A v čem tato politika spočívá? Například v rozdávání přemrštěných pokut za porušení veřejného pořádku, tzn. křik, divoká jízda na kole nebo třeba sezení na schodech. Její jádro však tvoří razie. Neohlášené razie do bytů vytipovaných podle blíže neurčeného klíče. Razie se zpravidla účastní státní policie, městská policie, zástupce městského nebo obecního úřadu, pracovník sociálního odboru, krajské hygienické stanice, někdy i cizinecká policie. Razie probíhají od časných ranních hodin do pozdního večera. Dochází ke kontrole dětí, hygieny, úklidu, uchovávání alkoholu nebo jiných návykových látek v bytě. Jsou kontrolovány platby za odvoz odpadu a za psa nebo třeba černý odběr pitné vody. Rodiče i děti dostanou test na přítomnost alkoholu a jiných návykových látek. Ten se nazývá dobrovolným testem, ale kdo ho odmítne, je posuzován jako pozitivní a čeká ho správní řízení. V Litvínově našly dokonce uplatnění razie kobercové, tedy pročesávání celého sídliště byt po bytě. Provinilcům se vyhrožuje vysokými pokutami, vystěhováním z bytu, odebráním sociálních dávek a odebráním dětí. Razie jsou opakovaně prováděny i v bytech rodin, u nichž nebyly v minulosti nalezeny žádné nedostatky. Důsledkem politiky nulové tolerance je exodus chudiny do jiných regionů, kde se opět stává prostředkem k obohacení lichvářů a spekulantů s nemovitostmi.

Třebaže je např. romská kriminalita a pomyslné zneužívání sociálních dávek pro masmédia lukrativní téma, o politice nulové tolerance a raziích se příliš nezmiňují. Zveřejňuje je spíše regionální tisk vesměs pochvalným způsobem. Překvapivé je, že se diskutující pod těmito zprávami poměrně mírní a občas převažují i kritické příspěvky. Že by dalším lidem docházelo, jak mohou tyto metody jednou postihnout kohokoliv a málokdo splňuje přísná kritéria? Nikdo z obyčejných lidí to nemá dnes jednoduché a může se snadno ocitnout na sociálním dně.

Jsou-li pošlapávána práva jedněch, jsou i práva druhých v ohrožení. Korporátní média tradičně nahlížejí na sociální problémy skrze tržní optiku, která degraduje lidský život a jeho jedinečnost. Jenomže nejvyšší hodnotou je konkrétní živý člověk, nikoliv mantra absolutního dobra v podobě ekonomické prosperity a růstu. Ten, kdo káže zotročení ve jménu nejvyššího dobra své víry, je fanatik. Pro něj jsou jeho vlastní předsudky a emoce důležitější než život a utrpení ostatních. Za vznešenými frázemi pak skrývá vlastní zájmy, tedy touhu po moci a majetku.

Za svobodnou samosprávu

Každý zastupitel, i na té nejnižší úrovni, je korumpovatelný, a i když může do politiky vstoupit s dobrými úmysly, časem podlehne politickému folkloru a svá rozhodnutí bude přijímat ve prospěch byznysu. Neplýtvejme energií a odmítněme účast ve volbách, které jen poskytují současné formě demokracie falešnou iluzi svobody. Volby legitimizují tento režim, ze kterého profituje hrstka boháčů se svými politickými loutkami, kteří hází vinu za selhávání systému na obyčejné pracující a na ty, kteří se v něm nemohou uplatnit.

Organizujme se společně s lidmi, kteří mají stejné požadavky nebo je sužují stejné problémy, a vyvíjejme tlak na elity, abychom dosáhli lepšího života tady a teď. V České republice funguje mnoho sdružení, která bojují za práva obyčejných lidí na regionální úrovni. Ať už se zabývají kulturními, ekologickými, lidskoprávními nebo investičními tématy, je třeba všechny tyto snahy propojit a vytvořit hnutí, které bude silným soupeřem politické elity a velkého byznysu a bude si klást stále odvážnější požadavky.

„Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázali.“